Report z vystoupení Coldcut v klubu Roxy od Myclicka

Předskokan Coldcut? Což takhle Airto? A což takhle ze záznamu?

Nemusíte být nutně fanoušky bojových umění, abyste se tady v Praze setkali se skutečnými nindžy. Jen jedno vás musí bavit... Hudba. A to kvalitní hudba! Pokud tomu tak je, pak jste si závislost na nadprodukci labelu Ninja Tune už vypěstovali a třeba jste také častými hosty párty Solid Steel Night v klubu Radost FX, kde upsané umělce můžete vídat a slýchat čím dál častěji. Přestože u zrodu Solid Steel byli právě Jonathan More a Matt Black, dvojky Coldcut jsme se ve středu 11. října nedočkali ve zmiňovaném pražském klubu, nýbrž o kus dále a o kus níže, v místě, které také na R začíná a důvodů k tomu bylo hned několik... Ten hlavní byl patrný hned po seběhnutí oněch několika schodů, které člověka lačnícího po kultuře na místo zaslíbené dovedou. Tak dlouhatánský stůl jsem na pódiu Roxy ještě neviděl! Zabral ho sobecky téměř celé a jeho délku bez puntíčkářského přeměřování odhaduji tak na deset metrů. Obrovské množství otevřených notebooků na něm (ne)naznačovalo o co tady vlastně půjde a člověk si připadal spíše jako na nějaké výstavě předních výrobců těchto vymožeností, včetně naplánované předváděčky. Vždyť i bílé plátno, které připomínalo rozevřenou knížku, trpělivě čekalo na nasvícení. Už v osm hodin byl ze dvou třetin parket plný a ve všech těch rozzářených tvářích se dalo snadno číst ono napětí z dosud nepoznaného a zároveň radost z toužebně očekávaného. Žádná předkapela, ba ani žádný předskakující DJ od Coldcut prostor nedostal, smetanu si ze záznamu slízl DJ Airto.  Jeho srpnové demo je sice moc fajn a s ještě stále aktuální We Are Your Friends od Justice jsem zaznamenal i první vlnění na parketu, ale dle mého úsudku mohla být volba pro odstranění ticha v sále mnohem, mnohem lepší! Což takhle nějaký sampler právě od Ninja Tune? Roxy zdá se nevlastní... Mohl to být prima warm-up, takhle jen těsně vedle! :)

Coldcut feat. Tony Blair, George Bush & Condoleezza Rice!

Oči všech se přitom stále upíraly na pódium a konečně v půl deváté odměnil čtveřici, která právě zabírala místa za svým stolem, masivní potlesk. "Ano, tak moc jsme se na vás Coldcut těšili!" Rozmístění hlavních hrdinů pak vypadalo následovně: Jonathan More i Matt Black byli přesně ve středu stolu, přičemž Jonathan, který v té čepici snad i spí, měl po své pravici malého snědého muže, zatímco Matt Black v červeném triku po své levici a hned za třemi otevřenými notebooky dalšího vlasatého spoluhráče. Tohle kvarteto se právě chopilo svých elektronických pomocníků a čas jejich neuvěřitelné show se právě začal odpočítávat! Na ploše devadesáti minut nás vtáhli téměř okamžitě do své důmyslně vykonstruované show, v níž se na rok vydání rozhodně nehledělo. Staré klasiky se tu ruku v ruce proplétaly s ještě novotou vonícími tracky z letošního alba Sound Mirrors a věřte nebo ne, ono to ke všemu na parketu opravdu hrálo! Kdy já vlastně naposledy dostával v Roxy takové nabasované rány do břicha? Coldcut budou opravdu mistry svého oboru, oni nám vyčarovali zvuk, který se nemusel červenat hanbou. Na projekci za DJem či kapelou už si dneska každý zvykl, ale tady si měli dát všichni VJs z Prahy a okolí dostaveníčko za účelem načerpání inspirace. V praxi to pak vypadalo následovně: Jon s Mattem se starali, aby vše hrálo tak, jak má, včetně různého efektování, editování a samplování, přičemž Matt navíc velmi zručně ovládal bicí automat. Muž stojící zcela vlevo doplňoval živě jejich hru o scratche, ať už z gramofonů či CD přehrávačů, naopak "vlasáč" vpravo měl na starosti přípravu veškerých grafických motivů. Ty následně procházely rukama Mattovi, který s obrazem hýbal na základě toho, co mu proudilo do sluchátek. Tedy: vy slyšíte promluvit herce v černobílých filmech, různé moderátory či dokonce prezidenty, do rytmu se jejich proslov díky sampleru znovu opakuje a vy zároveň na plátně vidíte, kterak projekce s tímto "koktáním" naprosto koresponduje. Navíc projekce velmi vtipná! Kdy jindy se vám třeba podaří spatřit, kterak jedou kreslení Tony Blair a George Bush s fešnou Condoleezzou Rice na výlet? Nebo kterak prezident Klaus poskakuje jako kašpárek do rytmu? Nemluvě o hrátkách s logy nadnárodních korporací. Slovíčko Breathe na známé červenobílé krabičce cigaret rozesmálo stejně, jako sponzorskými samolepkami polepený tank, který mířil kamsi do války. Svůj odmítavý postoj k současné politické situaci, stejně jako ke konzumnímu způsobu života tu tahle parta dala znovu zřetelně najevo a to za podpory od ucha k uchu rozesmátých diváků. To však ještě zdaleka nebylo všechno...

"Jééé, hele - to jsme my!"

Fantastický okamžik a zároveň deset vteřin slávy jsme si užili už v úvodních deseti minutách představení. Nejdříve se ukázal letecký záběr na Prahu, který se stále zvětšoval a zvětšoval, až jsme mohli postupně rozluštit jednotlivé domy v Dlouhé ulici, následoval rychlý střih a teď jsme se náhle dívali sami na sebe tváří v tvář i s nápisem Roxy, pověšeným na balkóně. Ve stejný okamžik se také na plátně postupně objevila červeným psacím písmem dvě slůvka: "Jste tady". Mít tak za tímto suchým konstatováním ještě otazník, zažili by Coldcut určitě pořádnou pražskou vřavu. Ta technika a její možnosti... Stále mluvím o čtveřici, ale na někoho jsem přeci jen zapomněl. Chlapci si sebou přivezli ještě MCho, který hlavně v samotném závěru už jako acappella dokázal, nakolik je zdatným řečníkem. Naštěstí se řadil tenhle chlapík s obrovskou umělecky vyvedenou lebkou na černém tričku mezi ty, kteří umí včas svá ústa zamknout na zámek a dát také prostor muzice. Ta za to totiž stála! Navíc komunikovat s tak početným davem opravdu uměl. "Je zde v sále někdo, kdo má rád old skool?" zeptal se náhle... Mohutná odezva ho utvrdila, jak na tom české publikum je. "A je zde v sále někdo, kdo má rád nu skool?" Těch už tolik nebylo... :) Chvíli si s novou i starou školou pohazoval ve vzduchu, až své brebentění zakončil nekompromisní hláškou "True Skool!" a stejnojmenná skladba mohla názorně prokázat propojení obou světů. Postupně jsme se dočkali také skutečného zvukového teroru v podobě More Beats & Pieces, odlehčené a přitom tolik smutné Panopticon, uzvoněné Atomic Moog 2000, ale i úderné Everything Is Under Control. A pod kontrolou to opravdu tahle pětka měla a to pevně ve svých otěžích... Navíc díky zmiňovaným technickým možnostem tu s námi mohli být i Robert Owens či Roots Manuva, kteří se blýskli na poslední desce. Dívat se pak na plátno charismatickému Robertovi do tváře, kterak odříkává ta procítěná slůvka skladby Walk A Mile In My Shoes, to se tedy opravdu rovná zážitku na celý život. Přiznám se na rovinu, že husí kůži po těle mívám z pouhého cvrlikání elektronických mašinek jen opravdu zřídkakdy. Tady se to ovšem povedlo už po pár minutách a já se na chvíli cítil jako ten bílý opeřenec. Tedy jen doufám, že tak nějak se cítí! :)

Timber už nějak nezabírá...
 
Vypíchnout musím ještě záběr na Mattovy ruce, právě když bušil na tlačítka automatického bubeníka, zatímco byl na plátně prostříháván bubeníkem živým, hrajícím swing, který vypadal, jako kdyby se rozhodl polovičku Coldcut kopírovat. Když jsem poprvé před lety spatřil ono vypiplané video Timber, jež tak naléhavě varovalo před zkázou deštných pralesů, oko nezůstalo suché. S odstupem osmi let i na takto obrovském plátnu na mě však společná práce Coldcut a Hextatic už nějak nezabírala... Možná právě proto, že se ve výrobě zdařilých projekcí od té doby ještě více pokročilo a my jsme už dobrou hodinku byli svědky "grafického koncertu" nad nímž zůstávala hlava stát. Coldcut už zkrátka svou laťku přeskočili! Deset minut před desátou se nám pánové uklonili, poděkovali jak do mikrofonu, tak i na plátně s obalem své desky a nápisem Thank You Prague, chytře také upozornili na svou MySpace adresu a vzdálili se do zákulisí. Všem to bylo jasné jako facka, ale přídavek jsme si samozřejmě vytleskat museli. Minutku nás nechali plácat rukama, aby přihodili ještě jeden skvostný kousek a i kdyby chtěli hrát dál, pravidla jsou neúprosná. Konec živě produkce se zkrátka v Roxy dodržuje na vteřinu. Co naplat, jde se domů! Škoda, zrovna tuhle partu bych vydržel sledovat i týden v kuse... :)

Tanec versus podívaná.

Konečně jsme se dočkali a ono dlouhé čekání bylo vykompenzováno sladkou odměnou... Po absolvování tohoto vystoupení mám pocit, že ony zvony, které jsme mohli také vidět v projekci Atomic Moog 2000 bijí tak nějak na poplach. Schválně si porovnejte, co vás v klubech baví víc. Jeden DJ sám na pódiu, který jen mačká tlačítka Start na svých CD přehrávačích a nebo živý (i když jen elektronický) band, za nímž můžete na plátně sledovat tajuplný svět, který komunikuje s tím, co se na vás z reproduktorů hrne? Teď už jde jen o to, zda si chodíte do klubu zatancovat nebo spíše na kukačku... Na to první jsme příliš možností neměli - projekce totiž až nebezpečně rozptylovala. :) Vlastně ještě jedna věc mi udělala velkou radost. Na plakát, který zval na středu do Roxy, jsem se v pražských ulicích opravdu nemohl vynadívat. Myslím, že také tohle je to pravé Umění a velký dík tomu, kdo si s ním takto vyhrál!