RECENZE

 

Paul Oakenfold - Swordfish

Paul Oakenfold - Swordfish - recenze od Myclicka tentokrát z filmového prostředí...

 
SwordfishKdysi jsem si dal jedno předsevzetí, které jsem se snažil dodržovat. Znělo asi takto: "Než napíšu recenzi na filmový soundtrack, vydám se nejdříve na film, abych měl výsledný dojem z hudby spojen i s vizuelní složkou". Je fakt, že zas až tolik soundtracků jsem v ruce neměl, ale když jsem se dozvěděl od mých více "kinofilních" přátel, že film Operace: Hacker, promítaný v komplexech našich multikin, má neuvěřitelně chabou myšlenku, udělal jsem tentokrát vyjímku. Jediné co pomáhá udržet diváky v měkkých sedadlech, je prý postava Johna Travolty a výborná hudba, pod kterou se podepsala světová megastar klubové scény - Paul Oakenfold. Doba, kdy jsem prahnul po každé skladbě, po každém remixu a po každém setu, jenž Paul vydal, je zřejmě už nenávratně pryč. Touha ochutnat, co pro rok 2001 tenhle velikán sestavil, ale nakonec přeci jen zvítězila! Než se však pustíme do rozebírání jednotlivých skladeb soundtracku, nebylo by od věci, představit si blíže toho, kdo má hudební část filmu na svědomí - člověka, jenž si za gramofony poprvé stoupnul v šestnácti letech.

Paul Oakenfold Paul se narodil 30. srpna 1963 v Londýně a je právem považován za živoucí legendu v oblasti taneční hudby. Vydobyl si dokonce jeden titul až v Guinessově knize rekordů. Našli bychom ho v rubrice "Nejúspěšnější světový klubový DJ" a stalo se tak v roce 1999. I když musíme brát tyto rekordy s rezervou, nic to nemění na faktu, že udělal pro klubovou scénu opravdu hodně, ať už jako DJ nebo remixér, či skladatel vlastních tracků a bezpochyby majitel maličkého, ale přitom neobyčejně tvořivého, labelu Perfecto. Tohle vydavatelství vlastní společně se Steve Osbornem, s nímž zvolil stejný název i pro produkční a remixérský tým. Devadesátá léta znamenala pro Paula a Steva tvrdou práci ve vytíženém studiu. Neustálý přísun více či méně kvalitních originálů s žádostmi o příslušný klubový remix byl na denním pořádku. Autorům skladeb bylo jasné, že jejich tracky nemají šanci dostat se hluboko do podzemních klubů ke zcela jinému publiku a tak museli investovat do dvojice talentovaných muzikantů, jež fungovali jako velmi úspěšná továrna na hity. PaulA Paul a Steve poctivě preparovali, překopávali a vymýšleli nové a nové zvukové formulky za podpory našláplých a hlavně působivých spodků. Za úspěch jim vděčí především Happy Mondays, U2, INXS, New Order, Opus III, M-People, z těch novějších jejich remixérských aktivit a věhlasu využili Giorgio Moroder, Olive, Sneaker Pimps či Madonna. Zdá se to neuvěřitelné, ale kompletní seznam jejich remixografie by vydal zhruba stejnou plochu jako tahle recenze. Mnohdy se stalo, že verze v jejich podání byla slavnější než originál a to podotýkám, že podobnost jednotlivých předělávek byla čistě náhodná a jen opravdu vyjímečně se tým Perfecto opakoval. Paul se začátkem 90. let stal vedle Howieho B. oficiálním diskžokejem populárních irů U2 a sjezdil s nimi celosvětové turné ZOO TV Tour, které trvalo osmnáct měsíců. Na rockovou kapelu byl obdivuhodný i přístup dublinské jedničky k taneční scéně. Oakiemu se podařilo získat jejich důvěru a tak se mohl předvést postupně remixem k Even Better Than The Real Thing, následoval nezapomenutelný Lemon a nedávný úspěch remixu pro slavnou předělávku 80.let Pop Music (v nekonečné devíti minutové verzi) podtrhl kvality této uznávané světové celebrity. Komunikace mezi stylově odlišnými subjekty stále funguje a tak zatím posledním zásahem se stal Perfecto Mix skladby Beautiful Day. Samozřejmě opět to byla trefa do černého!

Paul Oakenfold Nejen remixy však živ je člověk a tak si společně se Stevem vymysleli několik projektů pro svou vlastní potřebu. Tím nejznámějším se asi stala Grace, jinak pseudonym krásky s celkem obstojným hlasem - Dominique Atkins. Neuvěřitelný počet vydaných singlů z debutové desky (Not Over Yet, Down To Earth, I Want To Live, If I Could Fly, Hand In Hand, Skin On Skin) dokazoval obrovskou hudební pokladnici plnou nápadů. Nevím, kolik hodin denně (respektive nočně) Paul pracuje, ale stíhat DJing, remixování, vlastní tvorbu a hlavně spoustu starostí kolem fungování labelu, vyžaduje pevné nervy. Když v roce 1998 hlavní tahoun stáje Perfecto, Brian Transeau alias BT label opouští, nastávají celkem komplikace. Perfecto přestává spadat pod distribuci Warner Brothers a je to s ním zpočátku nahnuté. Zakotvuje u mnohem komerčního Edelu a docela by mě zajímalo, jak moc do fungování tohoto sublabelu Edel mluví. Podle mého má totiž Edel ty šťastnější chvilky za sebou, na druhou stranu obhospodařuje interprety, jež jsou na špici hitparád. Pro majitele klubů jako Ministry Of Sound, Cream nebo Home bylo PaulPaulovo rezidenství obrovským úspěchem. Nemalé honoráře, jež si za své sety účtuje, jsou vykoupeny vysokou návštěvností klubů, kdy se na jeho vystoupení stahují "clubbeři" z široka daleka. 3. dubna 1997 se objevil i tady u nás ve Sky Clubu Brumlovka, avšak pořadatelská agentura Lighthouse zažívala celkem krušné chvilky. Ve světě tolik vyzdvihovaná a vyhlášená megastar se zde setkala jenom s hrstkou věrných příznivců. Celkem ostuda svědčící o nedostatečné osvětě. V poslední době tandem Oakenfold/Osborne funguje spolu jen zcela vyjímečně. Steve Osborne se věnuje hlavně producentské tvorbě, kdy bývá odpovědný za kompaktní výraz a zvuk celého alba, jako tomu bylo například ve spojení s deskou Get Ready od manchesterských New Order. Semtam se s Paulem sejdou na nějaký společný remix, ale jinak vydává Paul remixy pro jiné už pouze pod svým jménem, nebo ve spojení s dalším studiovým šikulou, Andy Grayem. Společnou práci s Andym, když jsou schováni pod převleky nejrůznějších a mnohdy pouze jednorázových projektů, si představíme zásluhou dnešního recenzovaného alba.

film Začínáme klasicky. Nebyl by to ten pravý soundtrack, pokud by se tu alespoň jednou neobjevily dialogy z filmu. Hlas patří ústřední postavě Johnu Travoltovi, který se tu rozčiluje nad neinformovaností současnými médii a zanedbáváním a podceňováním nejmodernější technické vymoženosti - internetu. Hudební zázemí Swordfish Intro tvoří počítačové efekty umě rozmístěné na pozadí kosmických ploch. Občas tu škrtne zapalovač, hrneček (snad s kávou) zavadí o talířek, pár kroků šlápne po podlaze, ale jinak je vše zahaleno rouškou tajemství. Hlas Travolty je svou barvou i celkovým výrazem vzrušené atmosféry srovnatelný s Di Capriovými vokály na soundtracku k Beach. Do poslední půlminuty tohoto intra však už vstupují nasmyčkované vokály tracku následujícího, který patří do repertoáru projektu Dope Smugglaz.

film Skladba dostala název The Word a původně breakbeatový kousek si v mnohem progresivnějším pojetí střihli v rolích remixérů PMT. Pozoruhodné je, jak se dá s jedním slovíčkem zvukově vyhrát. Ať už je to rozmanité filtrování, či využití celého pásma stereoprostoru. Vrčivé zvuky dodávají atmosféře opět nádech vzrušení a tajemna. Spousta nových nájezdů překvapí nápaditými aranžemi a přehršlí zvukových rejstříků. Pro diskžokeje, který holduje tomuto stylu s breakbeatovými spodky, je skladba ideální pro rozjezd jeho setu. Málokdo by totiž vydržel na tenhle energický kousek sedět dál jako pecka. Originální je svým přístupem, kdy track není postaven na žádném schématu nebo šablonách a soundtrack si vede prozatím velice dobře!

Jamie Myerson Následující track pochází z pera Jamie Myersona, tedy člověka, jenž holduje té inteligentnější a klidnější americké podobě d´n´b. Ten požádal o hlas zpěvačku v taneční hudbě oblíbenou, za jejíž objev mezi tanečními beaty může zřejmě BT. Tušíte správně, řeč je o Jan Johnston. Remix připravil sám Paul Oakenfold a jeho verze má k tvorbě BTho hodně blízko. Unafraid (mp3) na jedné straně hýří nenásilnými beaty, které si nerazí cestu vpřed v jednoduchých houseových úderech, ale volí mnohem odlehčenější formu svých propletenců. Na straně druhé máme opět eroticky naladěný hlas Jan, který snad záměrně kvůli častému zneužívání Paul oblékl do zkreslené (skoro až telefonní) formy. Tím získává skladba už tak zřetelný nádech tajemství a strachu z neznámých světů nepředvídatelné budoucnosti.

Paul Dark Machine je prvním Oakenfoldovým trackem alba. Rád však pracuje ve dvojici, takže jeho pomocníkem se protentokrát stal Christopher Young. Ten zkušenosti s filmovou hudbou má - za dvacet let své dosavadní kariéry stihl obdařit přes padesát filmových děl svými hudebními vizemi. Z těch známějších můžeme jmenovat Hellraiser a v roce 1996 byl dokonce nominován na cenu Emmy za film Norma Jean And Marilyn. Na výsledném mixu se také podepisuje Andy Gray, se kterým Oakie vykouzlil hodně ostrou tranceovou skladbu, plnou syčivých a tříštivých efektů, jež přes sebe sviští v přímo vražedném tempu. Pokud znáte tvorbu jednoho ze sublabelů Oakenfoldovy základny - Perfecto Fluoro, víte přesně, co mám na mysli. Nosným jádrem je energie a obrovský prostor. V těch pár odlehčených místečkách, jež se zde kupodivu ještě naskytnou, se stihne objevit i krátké trumpetové sólo, ale jinak jsou to pouze záplavy zvuků, které volně stékají po kaskádovitě vystavěných aranžích. Když se najednou do volně plynoucí skladby začnou objevovat nové zvuky a postupně sílit beaty, uvědomíte si, že Paul Oakenfold tak trošku zapoměl na fakt, že tentokrát nestojí za gramofony nějakého klubu:-). Když DJ kompiluje soundtrack, asi musí být nutně bez mezer...

Muse Dark Machine střídá New Born, která v originále patří do repertoáru kapely Muse. Je to ten největší kýč pod sluncem. Použitý hlas evidentně na vyzpívání vysokých poloh nestačí a přesto se nutí k těm nejnáročnějším výkonům. Myslím, že se budete smát se mnou. Hudební část byla opět svěřena do rukou samotného Oakieho, jenž se tu opírá znovu o Andyho Graye. Skladbě dominuje přehlídka pištivých a usyčených efektů, různých výbušných salv a nejvíc zaujme asi stejná klávesová linka, vzniklá z rejstříku Pizza, jakoby byla vykradena ze sequenceru samotné Sister Bliss. Mistrovský je také efekt, který ze závěrečného hlasu v refrénu vyrobí dlouhé hučivé echo, z něhož vzejde po zabalení nový originální zvuk. Jinak nic nového, co by posluchače přesvědčilo, že jde o song napsaný v roce 2001. Všechno už tu totiž bylo.

Když jsem zahlédl na bookletu u šestého tracku slovíčko Chase (mp3), trochu ve mně hrklo. Remix skladby stejného názvu od Giorgio Morodera je už dlouho na mé pomyslné černé listině těch horších Oakenfoldových remixů. Naštěstí jde pouze o shodu názvů - tohle je opět společná práce trojice Oakenfold/Gray/Young. Je už to hodně v goatranceovém duchu a skladba připomíná hlavně interpreta vystupujícího pod přezdívkou Juno Reactor, jinak též velkého Oakieho oblíbence. Beaty zůstávají často utajované v té změti nastředovaných efektů a výrazných tříštivých zvuků, které jsou v převýškovaném prostředí jako doma. Pro výsledný dojem chybí snad jen nějaká ďábelská videoprojekce plná rychlého střídání barev a tvarů a stroboskopická palba ostrých záblesků. Slušná práce pouhopouhých pár tónů, jež se tak krásně spolu mísí ve zvukovém souznění.

Houdini Jako by si Oakie uvědomil, že tohle je přeci jen soundtrack, nechává skladbu doběhnout až do úplného konce a navazuje kraťoučkým půlminutovým úryvkem, s názvem Harry Houdini. Ten, kdo na filmu nebyl, nemůže pochopit souvislosti, ale Houdini byl slavný předválečný kouzelník. Takový David Copperfield té doby:-).

Dialog střídá poklidná Kneel Before Your God (mp3), která přes svůj uvolněný ráz vyšla překvapivě na křídlech XL Recordings už před čtyřmi lety. Mají ji na svědomí Lemon Jelly a je celá v downtempovém duchu. Fred Deakin a Nick Franglen sloučili spoustu živých nástrojů, včetně kytar i brnknutí harfy, do skladby, která dýchá i množstvím technických vymožeností. Efektní je hlavně použití posbíraných samplů smíchu a pár vokálových smyček.

N*E*R*D Lapdance v podání projektu N*E*R*D se poměrně ucelené koncepci alba vymyká. Je hodně agresivní a jako jediná využívá hiphopových základů. Není nikterak líbivá, spíš vám svým pojetím bude brzy lézt na nervy. Překvapením je, že Oakenfold má prsty i zde. Tentokrát však pouze v roli remixéra, jenž opět dokazuje, že žádný styl mu není cizí a rád si zopakuje hiphop, na kterém kdysi začínal. Asistentem je opět Andy Gray. Tenhle song zaujme snad jen po technické stránce, kdy se nové elektronické prvky dají s poněkud houpavějším stylem slušně kombinovat. Rád však přeskočím přeci jen o kousek dál.

Paul Desátou příčku obsadila skladba Speed. Napsal ji sám Oakenfold, problém však nastává s tím, že opakovaný vtip není vtipem. Vkomponovat zvuky projíždějících formulí mezi elektronické beaty už před ním dokázal kdekdo. Před sedmi roky jsem ty samé zvuky slyšel například u The Race Must Go On od sólového projektu F1, německého producenta Jam El Mara. Pokud jste měli tu čest se s něčím podobným setkat, nemůže vás to kvílení motorů ničím překvapit, což je logicky Oakenfoldova smůla. Jediný rozdíl je, že beaty tentokrát nejsou rovné, ale jsou více laděny do breakbeatového rytmu.

Následující Planet Rock (mp3) byla z celého alba vyzdvihována zřetelně nejvíce. Originál se objevil v roce 1986 a je pod ním jako producent podepsán Arthur Baker. Společně s raperem Afrika Bambaataa dali dohromady skladbu, která byla směskou hiphopu a electra a v níž se objevují vykradené samply z Trans Europe Express a Numbers od Kraftwerk. Track to byl hodně nadčasový, protože se dočkal neuvěřitelného počtu znovuvydání i nových remixů. Afrika BambaataaPřipomeňme jen, že Baker, jenž letos oslaví čtyřicetsedm let, se dostal pod křídla Perfecto a dva umíchané sety Breakin´ od tohoto bostoňana, obsahují dvacetsedm skladeb převážně v eurotranceovém duchu (ostatně jak je u Perfecto zvykem). Oakenfold nám tu nabízí opět verzi, která prošla rukama jeho samotného, teď s už nerozlučným Andy Grayem. Nebojte se, ani on se nezaměřil na tranceovou úpravu, která by skladbě asi hodně ublížila. Tranceové zvuky tu samozřejmě nechybí, ale jsou opravdu jen velmi decentně zakomponovány. Jinak se dbalo na zachování electro podoby s jen těžko kopírovatelným projevem Afrika Bambaataa. Tenhle raper z jižní části Bronxu se opět dostává do kurzu, vzpomeňme jen účast na Afrika Shox u Leftfield! Trochu mě tu překvapil electro sampl z Westbamova Terminator, ale vzhledem k jeho nepřiznání v bookletu, mohu se jen domnívat, že ani Westbam se neubránil zvukové krádeži a že ten příjemný elektronický zvuk pochází také od Kraftwerk. Skladba je možná až příliš zbytečně dlouhá, nicméně posluchači zprostředkuje výlet mezi zvukové vrstvy tracku, kde i přes neuvěřitelné množství tónů všechno spolu ještě stále ladí a funguje podle pevného řádu.

Stanley´s Theme je opět Oakieho vlastním trackem, v němž si vypůjčil pár ženských hlasů přímo z filmu. Technicky velmi zdařilá skladba, ale problém je, že si sám nasadil laťku průměru už tak vysoko, že málokdy překvapí novinkou, které by se podařilo tuto laťku shodit. Tranceové zvuky, breakbeatové spodky, pár filmových hlasů a průměrná melodická linka. Hodně se to blíží BTmu, hlavně po stránce vrčivých přechodů a nástrojové podobnosti. Typický Oakenfold!

Následující Password pochází také z jeho pera. Jeho a Andyho Graye samozřejmě:-). Je podstatně temnější a minimalističtější, možná až příliš nudná. Opět breakbeatové automaty, mezi které se Oakenfold snaží dostat ještě trochu syntezátorových kouzel s minimální dávkou překvapení. Na téhle nicneříkající skladbě je nejlepší její závěr, kde do zajeté struktury začnou najíždět rovné beaty tracku následujícího. Vzpomenete si tak na mistrovsky odvedené prolínání Oakenfoldových setů - Global Underground: Oslo, Global Underground: New York, či nedávných Travelling nebo Ibiza.

Salt Tank Ten následující kousek sloučil dvě party, které se tanečním rytmům s velkými úspěchy věnují. Jsou jimi slavní Salt Tank a o něco méně slavnější Space Brothers. Perfecto jim u příležitosti soundtracku poskytlo prostor pro vytvoření společného projektu s názvem Patient Saints. Omaha Mix skladby On Your Mind nenabízí však nic světoborného. Možná před čtyřmi, pěti lety, kdy ještě lidé byli očarováni z té obrovské síly automatického bubeníka, bychom snad mohli jásat. Skladba nepůsobí dojmem nějaké novinky, jakoby snad těch pár let byla uzavřena někde v šuplíku. Navíc se zde prezentuje i hodně nepřesvědčivý vokál, který je tu jaksi spíše na obtíž. Od takových hvězd, jako jsou Salt Tank, jsem ve spojení s mými oblíbenci Space Brothers čekal rozhodně více. Přišlo však pouze zklamání:-(.

Podobný, absolutně nezpěvný vokál, tentokrát v podání Steve Sacrea, se objevuje i ve skladbě Get Out Of My Life Now. Oakenfold a Gray využívají převlek Amoebassasin (snad si ještě vzpomenete na singl Rollercoaster, který použili i třeba Deep Dish na namíchaný set Yoshiesque). Get Out Of My Life Now je zbytečně uřvaná hlavně v refrénu a jinak tak trochu působí jako jedna reklama nejmenované automobilky. Po hudební stránce nic nového, objevného, zábavného, ani překvapivého. Tak trochu další nudný song, který Oakenfolda zbytečně degraduje.

film Zhodnocení: Tak vám nevím.Tolik jsem se na tohle album těšil a on poslech nedopadl zrovna na 100%. Mám takový pocit, že než vlastním skladbám, měl by se Paul Oakenfold věnovat spíše remixům - ty zvládá podstatně lépe. Co mu však sluší ze všeho nejvíc, je samozřejmě role diskžokeje! Verdikt výsledného alba tak vychází půl na půl. Jsou tu tracky, jež vás zaujmou, jsou tu však i ty, které pro vás budou znamenat pouze pět zbytečně strávených minut. Já si svého času vážím:-).

Myclick

Tracklist:

1. Swordfish (Intro) - Swordfish ST
2. The Word (PMT Remix) - Dope Smugglaz
3. Unafraid (Paul Oakenfold Mix) - Jan Johnston
4. Dark Machine - Paul Oakenfold
5. New Born (Paul Oakenfold Mix) - Muse
6. Chase - Paul Oakenfold/Christopher Young
7. Harry Houdini - Swordfish ST
8. Kneel Before Your God - Lemon Jelly
9. Lapdance (Paul Oakenfold Swordfish Mix) - Nerd
10. Speed - Paul Oakenfold
11. Planet Rock (Swordfish Mix) - Paul Oakenfold Vs Afrika Bambaataa & The Soul Sonic Force
12. Stanley's Theme - Paul Oakenfold/Christopher Young
13. Password - Paul Oakenfold
14. On Your Mind (Omaha Mix) - Patient Saints
15. Get Out Of My Life Now - Paul Oakenfold/Planet Perfection

© 2002, Techno.cz. Text: Myclick (myclick@techno.cz), Foto: Archiv
 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016