RECENZE

 

Goldfrapp - Black Cherry

Přesně si na ten den vzpomínám. Kamarád Eda, který mě zásobuje horkými novinkami, mi CDčko Felt Mountain od Goldfrapp přinesl s hromadou dalších. Houseové sety, které jsem přes den poslouchal, do mě vnesly spoustu dobré nálady, nastal však večer a já se potřeboval trochu uklidnit.

 
Přesně si na ten den vzpomínám. Kamarád Eda, který mě zásobuje horkými novinkami, mi CDčko Felt Mountain od Goldfrapp přinesl s hromadou dalších. Houseové sety, které jsem přes den poslouchal, do mě vnesly spoustu dobré nálady, nastal však večer a já se potřeboval trochu uklidnit. Eject, výměna CDčka, Play, úklid předchozího a tu se to stalo! Najednou jsem se nemohl soustředit na práci, ta hudba se nedala brát jako kulisa, musel jsem všeho nechat a celých čtyřicet minut prostě poslouchat a poslouchat. Jak jsem si ale užíval - co skladba, to úplně jiná nálada! Připadal jsem si jako v kině, kde mě dramatická atmosféra obklopuje ze všech stran a já prostě nemohu uniknout. Uplynuly tři roky a dnes jsem to já, kdo Edovi zapůjčí horkou novinku Black Cherry a navíc jeho i vás s Goldfrapp blíže seznámím.

Ještě předtím, než projekt Goldfrapp začal ty úžasné skladby skládat, dívka Goldfrapp, s křestním jménem Alison, studovala na Middlesex University malířství. Jako by jí to nestačilo, brzy si přibrala i výuku hudby a začala pronikat do tajů skládání, prolínání zvuků a vizuelních vjemů. V roce 1995 její kamarád Tricky vydával svou debutovou desku Maxinquaye a kromě své dvorní zpěvačky Martine ji potřeboval hlasově trochu ozvláštnit. Dnes už se můžeme pouze dohadovat, proč byla Trickyho prvotina tolik vyzdvihována, ale možná to bylo právě kvůli hlasům Alison a Martine... Každopádně brzy se přihlásili další, kdo o hlas Alison také stáli. S trochou nadsázky by se dalo říci, že byla třetím členem Orbital. Bratři Hartnollové jí totiž dávali čím dál více důvěry a z úvodních hlasových smyček, které byly řádně prohnány vokodérem, už třeba v Nothing Left působila jako jejich oficiální zpěvačka. Za zmínku stojí určitě i spolupráce s projektem Add N To X's a Peterem Gabrielem. Alison však nestála o to, aby se stala "jen" jednou vokalistkou s nádherným hlasem, chtěla dokázat i něco víc. Koncem 90. let stále přibývaly vlastní skladby, které se opíraly hlavně o její hru na klavír. Nápadů měla dost, talent zřejmě od přírody, a tak pomohl další kamarád, který její demo přinesl multiinstrumentalistovi a filmovému skladateli - Willovi Gregorymu. Ten po poslechu nemusel příliš dlouho přemýšlet o spolupráci - bylo zkrátka rozhodnuto!

Pro společnou tvorbu si nechali Alisonino příjmení, v roce 1999 podepsali smlouvu s Mute, zavřeli se do studia a začali pracovat na společných dílech. Ukuchtili jich nakonec devět a album s názvem Felt Mountain spoustě lidem v tom září roku 2000 příjemně prodloužilo dovolené. Will Gregory dokázal téměř zázrak - ke křehkému a přitom neobyčejně zvučnému hlasu Alison dokázal najít soupeře ve svých nástrojových variacích a projevila se tu i jeho filmová průprava. Těch devět balad znělo, jako kdyby se na jednom studiovém dýchánku sešli Angelo Badalamenti, Sergio Leone, Ennio Morricone a John Barry, každý z nich vzal do rukou housle, či jiné strunné nástroje, poslechli si Alison a nechali plně rozehrát svoji fantazii, ovlivněnou svými úžasnými filmovými díly. Bylo těžké vybrat singl z tak lákavé nabídky, který by desku věrně prodával. Jedna skladba to však být musela a tak los padl na EP Utopia Genetically Enriched, které zabodovalo i u těch, kteří o Goldfrapp nikdy neslyšeli. Z něho na osmém dílu Café Del Mar zazářila ta nejvyklidněnější verze (New Ears Mix), v klubu zatím o přízeň tanečníků bojoval remix od Toma Middletona a já jsem byl osobně nejvíc unešen z Genetically Modified Mixu (ten si vybral pro své CD koncem roku 2001 magazín Muzik), jenž ještě více podtrhl sílu smyčcových nástrojů. Tohle EP bylo však zajímavé i z jiného důvodu - oproti albu Felt Mountain obsahovalo i předělávku skladby Physical, kterou si toto duo vypůjčilo od velké pop-star 70. let - Olivie Newton-John.

Oběma protagonistům bylo jasné, že by byla velká škoda nechat své výtvory jen uvězněné na stříbrných digitálních nosičích a tak vyrazili dobýt i koncertní pódia. Navíc, když si tak charismatická osobnost, jakou Alison bezesporu je, tak snadno přitáhne páry očí, byl by hřích jen donekonečna zalézat do podzemí studia. :) Všichni ti, kteří měli možnost vystoupení Goldfrapp vidět, si libovali v perfektně zvládnuté vizuelní show, Alison prý dbala na výběr kostýmů, ozdobou byla dechová sekce malého orchestru, přepychový výběr živých nástrojů myšlenky na playback opravdu zaháněl a odměnou byl silný emocionální zážitek. Publikum tak mohlo se zavřenýma očima stát před pódiem a nasávat plnými doušky Alisonin hlas. Je snad na návštěvě Björk, Shirley Bassey, Beth Gibbons z Portishead, či Louise Rhodes z Lamb? Hlasový rejstřík má Alison opravdu široký a někdy mám pocit, že všechny zmíněné dámy by z přehledem dokázala porazit.

Co se však dělo v roce letošním, v roce 2003? Zdá se, že na světě jsou stále lidé, kteří se nejlépe odreagovávají prací. Zatímco by každý čekal, že Alison a Will budou bádat, dolaďovat, dokončovat a zase předělávat to, co už mnohokrát totálně překopali, Alison se zřejmě rozhodla potvrdit heslo, že DJem může být opravdu každý. Neputovala jen po londýnských klubech, 25. dubna odehrála například svůj set v klubu Panik v Paříži a tak nezbývá jen doufat, že ji brzy osloví lidé z populárních řad DJ Kicks či Back To Mine a my budeme mít příležitost posoudit, jak zdatnou DJane je a jaký vlastně má vkus. Čtrnáct dní před vydáním druhého alba pro Mute, tedy 14. dubna, vypustila sympatická dvojice první vlaštovku do světa - singl z této desky Train. Své vlastní záměry s jejich materiálem předvedli remixéři T. Raumschmiere a Ewan Pearson a podobně jako u stále ceněného kousku Utopia, se zde objevil i bonus track v podobě Big Black Cloud, Little White Lie. Mediální podpora je vždycky potřeba a tak bylo video svěřeno do rukou Dawna Shadfortha, který díky své průpravě nemohl snad nic pokazit. :) Obraz už totiž úspěšně propůjčil třeba Primal Scream, dívčímu triu Sugababes či Kylie Minogue. Goldfrapp také vzápětí oznámili své miniturné u příležitosti vydání alba, leč Česká republika v něm stále chybí. Pevně věřím, že se nějaký tuzemský promotér k činu, který by mi udělal obrovskou radost, přeci jen odhodlá a milé Goldfrapp na některý z početných letních festivalů v dohledné době přiveze. :( Myslím, že si jejich tajuplnou muziku s ještě tajuplnějšími texty opravdu zasloužíme. Prozatím nezbývá, než si jejich druhým počinem zpříjemňovat alespoň domácí prostředí a pokud vás zajímá, jak deska Black Cherry vlastně zní, pojďte se mnou na hudební procházku - rád se s vámi o zážitky z poslechu podělím...

Crystalline Green (MP3) má tu čest druhé album Goldfrapp otevřít. První tóny naznačují, že tatam je nasládlá atmosféra minulého alba. Žádné něžné party smyčců - tohle je hodně experimentální výlet s technickými vymoženostmi v zádech. Zvuky se to tu jenom hemží a to bez nějakých předvídatelných pravidel. Uvzdychaný hlas Alison do toho všeho vrčení a bublání přináší nádech živočišnosti a také Willova filmová průprava se nezapře. Hlavně ke konci sem kupodivu tu nasládlost a zasněnost ještě dostal. Táhlé chorály se drží obláčku utkaného z ploch a vy se cítíte konečně uvolněně po počátečním "zmatku". Skoro, jakoby se Goldfrapp pro úvodní skladbu spojili s Orbital, či Chemical Brothers - technicky naprosto geniální!

Druhá Train, tedy jejich první singl z této desky, také postrádá onu melancholičnost alba Felt Mountain. Názorně slyšíme, že označení "moderní pop" zní v tomto případě opravdu směšně. Tohle vám totiž žádné tuzemské rádio vedle všech těch Bohušů Matušů, Black Milk a Kryštofů prostě nepustí. V okamžiku, kdy skladba začíná hodně agresivním vrčením, musí programový ředitel zuřivě mačkat tlačítko Eject. Train je hodně nervozním trackem, klávesové rejstříky znějí opravdu originálně a zábavné je pozorovat, jak se pod tou těžkou masou Alisonin hlas hbitě proplétá jako úhoř. Vyváženost obou složek, tedy hlasu i instrumentálních partů, je dokonalost sama - spíše by mě zajímalo, jak vlastně track vznikal. V tak rozvášněném vrčení bych totiž ze sebe nevydal ani hlásku - příliš by mě aranže rušily. Pokud byste chtěli srovnávat už po druhém tracku, obávám se, že po tak bohatém zvukovém zásahu vás případná konkurence ani nenapadne.

Titulní track, tedy Black Cherry (MP3), dostal startovní pozici číslo tři a alespoň pro mě je jasným favoritem téhle desky. Tohle jsou staří Goldfrapp, i když v tom počátečním (téměř accapella podání) Alison připomíná zamilované lahůdky od Saint Etienne, či Dubstar. Co vyslovené slůvko, to hrátka s každým písmenem, smyčce vám nahánějí husí kůži a Alisonin hlas je vyšponován hodně vysoko. Zavřené oči, hlavou vám běží váš osobní film, v něm hrajete vy sami někde na louce plné pampelišek, vítr vám čechrá vlasy, azurová obloha s pár mráčky je nad vámi, starosti máte hozeny někde daleko za hlavou a je vám moc dobře na těle i na duši. Ale zpátky do reality!

Čtvrtá Tiptoe je tím nejpropracovanějším kouskem alba. Těch zvratů, změn nálad a mašinkových kouzel v pásmu pouhých pěti minut! Od počátečních analogů, které vám určitě pusu roztáhnou, je tu znovu přehlídka počítačového potenciálu, Alisoniných hlasových exhibicí, její hlas však kopíruje i mužský vokál a nikdy nevíte, co se v příští vteřině stane. Čas od času se vše totiž zastaví, táhlé smyčce nastíní svět bez pravidel a povinností, a vy si znovu užíváte - všechno kolem vás je krásné, všechno se na vás směje, po chvíli však následuje opět přemet do industriálního prostředí, tedy toho, které nás dnes obklopuje nejčastěji. Dva světy v jednom - je jen na vás, kterému z nich podlehnete. Goldfrapp jsou dokonalí iluzionisti!

Co je nejzajímavější na páté Deep Honey? V celé délce přesně čtyř minut se tu nepotkáte s jediným úderem automatického bubeníka! No řekněte, kolik takových skladeb jste měli možnost v poslední době slyšet? Smutný kousek, postavený na rozkolísaných syntetických klávesách a hodně temných aranžích, kterým vévodí různé smyčcové nástroje. Ideální místo, v němž můžete co nejvíce poodhalit kvality Alisonina hlasu. Ten je tu totiž téměř v accapella podání. Další filmové dílko, které by mohlo film, v němž jste se happy endu prostě nedočkali, uzavírat... Jak jen to ten Will Gregory dělá? Nikdy nenajdete jen trochu podobný track na obou deskách a přesto jsou všechny unikátní a abnormálně působivé...

Hairy Trees je také zvláštním příspěvkem. Jednou se ponoříte do orientálního prostředí pohádky, ve které se v obrovském vedru plouží karavana velbloudů, podruhé si představíte sami sebe, jak ležíte na Ibize s discmanem na dece a objímá vás příjemná muzika ze všech stran. Tak trochu Café Del Mar bez všudypřítomného šplouchání vln. Možná až tady si všimnete, že ne vždy máte tu čest s pravým hlasem Alison. V některých místech cítíte, že takhle to být nemá, a že vypomohl chytrý počítač, jenž mu vdechnul tu netypickou umělou podobu. Každopádně další bolestný song, který by vám snadno mohl vehnat slzy do tváří. Záleží na tom, v jakém momentálním rozpoložení se zrovna nacházíte - už by to však chtělo trochu toho důležitého optimismu. Přemýšlím o tom, že kdyby se nechaly základy, vokály by zapůjčila Madonna, že právě Hairy Trees by se dalo s úspěchem prodat i na komerční rádia s nálepkou "nová Madonnina balada". Tohle jsou však Goldfrapp a bohužel (nebo bohudík) přes zabedněnost programových ředitelů Hairy Trees neproklouzne ani náhodou. :(

Sedmička Twist (MP3) mi zase trochu připomíná klidnější tracky od Chemical Brothers. Podobné nástrojové rejstříky a lehce polámaný rytmus asi hlavně za to srovnání mohou. Tradičně vynikají změny v okamžicích, kdy to nejméně čekáte, vrčí zde opravdu kdeco, Alison ve svém hlasu přihazuje další a další polínka do ohně, ten hoří stále silněji, track graduje, vrcholí, pak se na chvilku propadne zpátky (aby se snad popel vysypal:) a stále znovu dokola! Tohle je přesně ten song pro venkovní festival, který by roztancoval i ty největší lenochy!

Strict Machine, aneb další singl z této desky, by s trochou vůle mohl hrát i Orbith. Retro jako vyšité, staré analogy a to Alison hlasově balancuje někde mezi Debbie Harry z Blondie a Donnou Summer. Snad jen výraznější bicí s rychlejším tempem a Orbith je opět král :), který se dívá na les rukou nad hlavami upocených tanečníků. Prvotřídní je propracování syntetických smyčců, probíhají tu samplerové hrátky se sexy vokály a pár zastřenými frekvencemi - zkrátka další klenot bohatého alba.

Fakt, že další skladba dostala název Forever (MP3), znamená v případě devátého příspěvku alba to, že nás čeká romantika největší! S tímhle názvem by ani nic jiného Goldfrapp neuměli udělat. Když se do hlasu Alison vpíjíte, skoro vám připadá, že tahle dáma ještě leží v rozestlaném loži a jen se tak volně rozezpívává před slunečným dnem, který na ni čeká za oknem. Vytahuje až operní výšky, které na samotném vrcholu Will ulomí a technickými vymoženostmi umě zabalí do syntetického balíčku. Pár ploch jako bonus a tuším tak nějak třetí singl v pořadí - Forever si o něj až příliš lehce říká...

Finále vyfasovala desátá Slippage a rozhodně nepůjde o smutný zásah. Tady mají totiž zelenou různé industriální zvuky, těžké kovové beaty a různé ševelení nul a jedniček, které spolu navzájem soupeří. Najednou však začne vřeštět Alison jako Viktorka u Splavu a vám naskakuje husí kůže z toho syrového zvuku. Takovou tečku jsem tedy nečekal - nic, co by vás nějak roztesknilo, nebo pohladilo. Nosná melodie připomíná francouzské mistry - jako by za klávesami byli The Air, nebo Kid Loco.

Závěr: Těch deset skladeb uteče jako voda a vy se cítíte tak trochu okradeni. Dvaačtyřicet příjemně strávených minut mi nestačí a chtělo by to nějaký nášup. Tak krásná hudební náplň by zasloužila více prostoru. Buď mohli autoři témata ještě více rozvést, a nebo být ve studiu o něco déle a kutit na dalších skladbách. Takhle se s Black Cherry opravdu nerad loučím. Těžko říci, které album je lepší. Oproti Felt Mountain jde určitě o větší nástrojový posun k lepšímu, na druhou stranu právě u Goldfrapp postrádám více témat k přemýšlení a snivých nálad k odpočinku...

Myclick


Goldfrapp - Black Cherry (tracklist)

1. Crystalline Green (MP3)
2. Train
3. Black Cherry (MP3)
4. Tiptoe
5. Deep Honey
6. Hairy Trees
7. Twist (MP3)
8. Strict Machine
9. Forever (MP3)
10. Slippage

Vydal: Mute (2003)

© 2003, Techno.cz. Text: Myclick (myclick@techno.cz), Foto: archiv


 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016