Ron Deacon: "Netuším, jak vlastně má muzika zní pro vás zdravé lidi, mám jen jakousi představu..."

Rone, po přečtení tvé biografie jsem zůstal civět asi minutu na monitor... Jak může člověk, který je téměř hluchý na jedno ucho, složit zvukově tak bohatou a neskutečně vyváženou skladbu, jakou je tvůj příspěvek pro desátý Workshop?! Tak mají nakonec neslyšící handicap a nebo snad přednost?

Ron Deacon: Jestli je můj handicap výhodou nebo nevýhodou, to fakt nedokážu posoudit. Takhle už jsem se narodil, takže jsem neměl možnost stav zdravého sluchového ústrojí poznat a ani operace v roce 2002 na tom vůbec nic nezměnila. Netuším, jak vlastně má muzika zní pro vás zdravé lidi, mám prostě jen jakousi představu... Je docela možné, že když neslyšíš všechny ty disharmonie, možná máš pak všechny ty skladby rychleji hotové. :) Já pracuju hlavně s analogy, na nichž při opakování nikdy nedocílíš stejně vytříbeného zvuku a spousta toho přichází na povrch spontánně. Je přitom úplně jedno, jestli za to může šikovná mašinka nebo člověk a náhodou je fajn, když si nemůžeš úplně všechno dopředu naplánovat...
 

To souhlasím, ale jakým způsobem vlastně v klubech mícháš? Inspiroval tě film It´s All Gone Pete Tong, máš nějaká speciální sluchátka a nebo musí být prostě odposlech jen hodně nahlas?

Ron Deacon: Ha ha. :) Budeš překvapený, ale já jsem u provozních klubů poměrně oblíben, protože se mnou nemají vůbec žádnou práci... Na odposlechy nadávají všichni DJs, já je mám kupodivu hodně potichu a nebo si je vypnu úplně. Jako jeden z mála se konečně řídím diodami na mixu a permanentně mám na hlavě sluchátka, abych ty vinyly a cédéčka mohl vůbec smíchat dohromady...

Ty jsi prý své první oblíbené nahrávky rozšiřoval mezi spolužáky ve škole formou tamního rozhlasu. Jaké jsi měl reakce na to, co jsi pouštěl? Začali tě kamarádi zneužívat a dělat si z tebe jukebox a nebo jsi byl respektován pro svůj cit už tehdy?

Ron Deacon: Ta formulka "A DJ is not a jukebox" platila už tehdy... Vždyť je to super, že ostatní dokážeš inspirovat muzikou, která je pro ně neznámá. V tom roce 1994 byla doba taková, že elektronická hudba zdárně rozkvétala, přinejmenším v mém okolí, a pro mě bylo hodně důležité lidem ukázat, že existuje i jiná muzika než mainstream, že je tu i něco jiného než všechny ty snadno fungující hitovky. Jasně, to víš, že ne úplně všichni se na tu mou “divnou” hudbu dívali s pochopením. Podle mého názoru ještě teď spousta DJs nerozumí tomu, že mají hudební zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i vůči publiku před nimi...
 

A teď nám prozraď, kdo je The Kat? Pro deep house a nu disco mám své favoritky jako Kathy Diamond nebo Danielle Moore, ale to, co předvedla tahle neznámá s parádním hlasem ve tvé The Secret Garden, mi úplně vyrazilo dech... Je neskutečně sexy! Plánujete něco dalšího do budoucna? Řekni jo! :)

Ron Deacon: Ekaterina je ženou mých snů a zároveň báječnou zpěvačkou pro každého, kdo se prostě nechce sveřepě držet nějakých zavedených zásad a norem. “Jazz & freaky“ je její životní motto a to se odráží i v jejím charakteru... Je mi hodně blízká a je pro mě velmi cennou a to jak lidsky, tak hudebně. Momentálně jsme si však dali důležitou kreativní pauzu. Každopádně nemějte strach - udělali jsme spolu už hodně materiálu a brzy se ho také dočkáte...

Už několik let mám jasno v tom, že vyhrát v loterii, určitě bych si nekoupil klub. Místo toho, abych v něm hrál, pořád bych řešil, proč někdo na záchodě ukopl umyvadlo, proč ráno nepřivezli pivo, pak by po mně mafie chtěla výpalné za ochranu... Jaké to je, šéfovat baru a klubu Staubsauger u vás v Lipsku? Zbývá ti vůbec čas na vlastní produkci?

Ron Deacon: Mě ta práce v klubu hrozně baví, takže všechny ty malé nepříjemnosti se dají v pohodě zvládnout... Taky nezapomínej, že když děláš svůj job pořádně, tak se žádná umyvadla nerozbijou, pivo dodavatelé přivezou vždycky načas a výpalné tu nikdo nevymáhá, protože všichni náš klub milují. :) Ale pravdu máš v tom, že pokud se ke svému zaměstnavateli chováš zodpovědně, na tvůj osobní život a hudbu zbývá už strašně málo času. Všechno je naštěstí jenom otázkou organizace a já už jsem ve stádiu, kdy práci v klubu a produkci hudby dokážu poměrně dobře propojit...
 

Steffene, teď otázka na tebe. Před časem jste s tvým parťákem, který si vtipně říká Good Guy Mikesh, vydali osmdesátkami hodně ovlivněné EP u Permanent Vacation... Jak vypadá běžný pracovní den u Rona už víme, ale jak vypadá ten tvůj? Nebo máš snad permanentně prázdniny? :)
 
Filburt: Ha ha, tak to by bylo hodně příjemné... Ale už pár let se v Lipsku starám o chod vinyl shopu Freezone Records, přičemž mou pravou rukou je Alex alias Sevensol. Taky tam organizujeme různé taneční párty, za všechny můžu jmenovat Electric Weekender a spoustu toho příjemného času samozřejmě zabere i DJing a živáky s Mikeshem. Já při nich mixuju základy našich skladeb v Abletonu, ovládám efekty a bicí pomocí midi kontroleru, Mikesh zpívá, hraje na klávesy a různě to efektuje...


Změnilo vám vlastně umístění vaší společné skladby Milk & Honey do tracklistu setu DJe T v prestižní řadě kompilací Fabric nějak život? Máš pocit, že se teď o vás víc mluví a že vás tenhle “zářez“ posunul zase o maličko dále?

Filburt: To víš, že jsme z toho měli obrovskou radost... Mám pocit, že díky tomu jsme na sebe upozornili a lidi si nás začali víc všímat. Vidím to spíš jako jeden ze stavebních kamenů, na nichž můžeme dál stavět a zároveň se o ně opřít...

A jak to vlastně vypadá s vaším projektem Smooth Pilots? Dlouho jsme o vás neslyšeli - je to už uzavřená kapitola nebo na nás v dohledné době chystáte něco nového?

Filburt: Tenhle projekt je momentálně u ledu... Naše cesty se totiž v posledních letech začaly trochu rozcházet, ale pevně věřím, že nás osud zase nějak svede dohromady...
 

Měli jste poměrně široký záběr, v němž se objevovaly styly jako funk, broken beat, nu jazz a house music a sami jste se přiznali, že vás ovlivnila města jako Berlín, Amsterdam, New York, Detroit, Paříž... Tam všude jste opravdu byli a nasáli tu jejich atmosféru?

Filburt: Představ si, že jo - ve všech těch městech jsem byl a patřičně si užíval jejich otevřenost a hlavně propletenec různých kultur, což se pak následně v další produkci jednoznačně musí projevit... Byly to pro mě hodně příjemné chvíle!

Ve tvé tvorbě je Steffene hodně znát, jak moc ta 70. a 80. léta obdivuješ. Zmiň nějaké velikány, které rád posloucháš ve volném čase a klidně i nějaká podle tebe nedoceněná jména...

Filburt: Já vlastně ani nevím, proč to tak s těmi osmdesátkami mám... Asi kvůli tomu, že jsem jako dítě všechny ty skladby, když tenkrát běžely v rádiu, jen silněji vnímal nebo proto, že v té době bylo vyvinuto hodně elektronických bicích a synťáků, které mě ještě dneska díky své zvukové estetice fascinují. No a samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že ten úžasný disco groove pořád tak dobře funguje. Ten je prostě nesmrtelný! Doma si poslechnu o poznání klidnější věci, třeba Josého Gonzálese a nebo všechno jednoduše vypnu a poslouchám ticho. Přeci jen mi v krámu hraje muzika non-stop, že jo... :)

Teď jsi na cestách s Ronem, ale pokud se nepletu, dosud jste spolu ještě žádný společný track neudělali... Čím to je? Neláká vás to, nebo je váš styl natolik rozdílný, že byste se akorát hádali, jak tu kterou skladbu uchopit?! :)

R + F: My to máme v plánu už hodně dlouho, ale zatím jsme si na to ještě nenašli čas. Nicméně pracujeme na tom. :)
 

Click Joe, který vás pozval do brněnského Sklenicku (tebe Steffene letos už podruhé), v Lipsku nějaký čas pobýval, takže už díky němu víme, jak bohatou líhní na talentované producenty tohle město je. Žije vás tam asi polovina ve srovnání s Prahou a vypadá to, že každý jen skládá muziku... Zmiňte nějaká zásadní jména v oblasti house music!

Filburt: Jasně, musíme se sami pochválit! :) V Lipsku je momentálně scéna fakt na úrovni a je spolu navíc velmi dobře propojená... Žijí tu třeba Kassem Mosse, kluci z Kann Records (Sevensol, Bender, Map.Ache) a Ortloff Records, Mod.Civil, Doumen, Riotvan, Marko Fürstenberg, Daniel Stefanik, Juno6, Sven Tasnadi, Jörn Kleinschmager, Steffen Benneman, lidi kolem labelu Moon Harbour a je určitě příjemné být součástí toho všeho. Jeden kamarád z Holandska tuhle naši základnu označuje jako “house city Leipzig“. A i když všichni mají svou vlastní definici pro house music, v hodně případech máme pro naši činnost společného jmenovatele...

Až se k vám konečně dostaneme, co musíme jednoznačně kromě Staubsaugeru navštívit? Kde to žije? Poraďte nám...

Filburt: Rozhodně zkuste Conne Island, přijďte si samozřejmě vybrat nějaké placky k nám do Freezone Records, neopomeňte navštívit Distillery, a pamatujte i na to, že hodně zajímavých akcí se u nás dělá i mimo etablovaná místa a vše probíhá jen šuškandou. Tak dejte pak vědět, kdy přesně přijedete a já vám poradím, kam se večer vydat...
 

Nedávno mi kamarád vyprávěl, že letos zažil na Sonne Mond Sterne vtipnou situaci, kdy DJ malinko přitvrdil a zrychlil a lidi nesouhlasně pískali... Myslíte si, že po tom minimalovém šílenství u vás lidi konečně znovu objevují ono kouzlo, které má v sobě deep house zakódované?

Filburt: To si nemyslím... Akcí, kde se hraje tvrdý nebo minimalistický zvuk, je pořád ještě dost. Ale mám pocit, že za ty roky se tu podařilo zformovat publikum, které deep house a nu disco ve svém žebříčku hodnot už dokáže upřednostnit...

Díky moc za rozhovor, užijte si v pátek Brno a v sobotu naviděnou v Zeru...

R+F: Už teď se k vám moc těšíme!

foto: Nora Nalog, archiv