Da Moon: "Nejlepší hudbou je ticho..."

Ve své biografii říkáš, že se snažíš budovat základy pro budoucí generace. Co tím myslíš?

Ano, je tomu tak a snažím se různými aktivitami pomáhat. V tomto případě se jedná o podporu kvalitních lidí a jejich práce. Cítím potřebu s tím něco dělat a pomoci těm, kteří mají zájem o zkvalitnění celkového dění na československé scéně. A není to jen o šanci, ale více o utužování nové komunity lidí, kteří by se měli společně více scházet, dělat akce, hudbu a tím stavět podpěrné pilíře celé scény. Je důležité myslet na budoucnost, co bude za pět, za deset let a právě tihle mladí a nadějní, bez silných loktů, si zaslouží šanci. Vždyť právě oni budou jednou naše budoucnost.

Máš představu, co budou chtít lidé za x let poslouchat?

Já věřím, že právě čím dál více dobrou hudbu, která bude lidmi vyhledávána právě pro svou kvalitu a hloubku.

Co si tedy myslíš o "úrovni" taneční scény u nás dnes, právě teď? Patříš k těm, kdo říkají, že to bylo dříve lepší?

Nedá se říct, že by to bylo dříve lepší, ale bylo to rozhodně nové. Díky tomu to mělo tak úžasnou atmosféru a lidi se na akce a vše kolem mnohem více těšili. Zpočátku nebylo ani tolik akcí a DJ nebyl každý druhý. Velký vliv na to stát se DJem, měla i horší dostupnost vinylů, ze kterých se hrálo a ne každý byl ochoten do toho investovat tolik energie, času a peněz. Cena vinylu se pohybovala okolo 300 Kč, což je velký rozdíl oproti dnešku, kdy si stáhneš MP3 za 2 dolary, pokud si ji ovšem koupíš a ne někde ukradneš. V dnešní době může být prakticky DJ opravdu každý. Nic v tom nikomu nebrání a trh je doslova přesycen hudbou a technikou. Tohle považuji za jeden z velkých a zásadních rozdílů oproti době, kdy se v této branži převážně pohybovali nadšenci a srdcaři. Vývoj ale nezastavíš. Úroveň je pak další věc, která se samozřejmě rok od roku zvyšuje tak jako požadavky návštěvníků.

Před chvílí jsi mluvil o tom, že když chceš být DJ, stáhneš si pár MP3, nakoupíš nějaké mašinky a můžeš hrát. Vážně je to takto jednoduché?

Ano, je to tak. Dřívější doba tohle neumožňovala. Pořídit si vinyly a techniku bylo velice nákladné. Dnes stačí vlastnit notebook, MIDI kontrolér a MP3. Oproti dnešním nákupům hudby jsem miloval chození do vinyl shopů. Dřív ještě nebyl tolik rozšířený internet a desky se nedaly přes net tak snadno objednávat. Jezdil jsem buď do Prahy do Disco Ducku nebo do Německa a v neposlední řadě ke klukům v Plzni do Musicu a do DJ33. Byl to určitý rituál, kdy jsem přišel do DJ shopu, popovídal jsem si s prodavači a s ostatními DJs, projel jsem si své došlé objednané desky a žhavé novinky na obchodě. Byla to hezká doba, dokázal jsem tam strávit i několik hodin denně. Na druhou stranu to zabralo velké množství času, který bych dnes už těžko hledal a pohodlný nákup z tepla domova jen ocením.

A pak jsi odešel hrdě se třemi deskami, šťastný, že jsi je objevil, nemám pravdu?

No jasně. Díky tomu byl v té době každý svým způsobem originální. Desek bylo jen pár výlisků a k některým se nedalo ani dostat, protože ty nejlepší kousky si rozebrala elita.

Jaká byla tvá cesta k úspěchu?

Kolem hudby se pohybuji takřka od narození. Můj otec byl jedním z prvních diskžokejů v severních Čechách, takže přísun nové hudby byl na denním pořádku. Od 12ti let jsem byl aktivním na diskotékách, ale cesta k velké lásce - elektronické hudbě - byla ještě dlouhá a díky financím nerealizovatelná. Až ve 21 letech jsem začal na snu pracovat a koupil si prvních 7 desek za tehdy ušetřené peníze. Podotýkám, že jsem v té době neměl gramce ani mix. V ten týden, co jsem si koupil desky, jsem oslovil Vaška Dioma (díky Vašku), jestli bych si to u něj nemohl vyzkoušet. Domluvili jsme se a u Vaška doma jsem si zkusil pár prvních mixů. I když jsem to chápal spíše jen teoreticky, musím říct, že mi to docela šlo. Už odmala obdivuji ten nezaměnitelný kontakt s deskami. To je něco tak krásného, až magického. Od kamaráda jsem pak dostal jeden úplně obyčejný řemínkový gramofon (díky Pupíno) bez pitche, a další mixy vypadaly tak, že jsem z jedné strany hrál na kazeťák a z druhé jsem dorovnával dotykem talíře gramec. Vše bylo zapojeno do zesilovače, mix s korekcemi jsem totiž neměl. Bylo to dost vtipný. Po 14 dnech jsem s těmi sedmi deskami dostal pozvání na narozeniny baru Pink Pantera. To je docela známý pub v Plzni, kde ten večer hrál Sirkir, LPD a Hoffee (tímto jim patří velké díky). Kluci mi nabídli, možná proto, že jsem u nich utrácel za desky (smích), abych přišel a na chvíli si zahrál. Jen abych si to prý zkusil. Pub byl tehdy narvaný k prasknutí a nevěřila bys, jak se mi klepala ruka trémou. Popravdě si z toho díky nervozitě ani moc nepamatuji, ale byla to šance a hodně to pro mě dodnes znamená.

A co bylo dál?

V té době docela dobře fungoval El Carmel v Kolárovce, kde probíhaly tzv. Free Mondays, určené pro lidi, co začínají. Počkal jsem si asi měsíc, dva, než jsem se v programu dostal na řadu a začal tam pravidelně hrát. Staly se z toho nejen pravidelné tréninky, kdy jsem musel hrát před lidmi, a to považuji za největší školu. Obdobně to pak pokračovalo i v klubu Mazaný Králíček, který byl dalším pro mě velmi důležitým pilířem a hraní tam je pro mě dodnes legendárním. Láďo děkuji za ta skvělá léta! První gramce jsem si koupil asi až po čtyřech letech hraní. Chtěl jsem je mít doma - je to krásný a funkční kus nábytku. (smích)

Co potřebuješ ke svému hraní dnes?

V podstatě jsem se vrátil ke gramcům. Hraju na vinyly z DVS systému Traktor Scratch.

Vzpomínám si, že jsi na jedné akci v Inspiralu v Plzni před dvěma lety mluvil o tom, že jsi z Traktoru  nešťastný. Už sis tedy zvykl? Z čeho jsi hrál předtím?

Ano, to bylo v době, kdy jsem chvíli hrál z kontroleru a řešil technické problémy se softwarem. Prošel jsem jinak celým vývojem a začínal z desek, pak jsem přešel na kombinaci gramofonu a CD playeru. Pak přišla globální digitalizace a já hrál nějaký čas už jen z CD playerů. To mi dlouho nevydrželo a své hraní jsem zpestřoval fázovým syntetizátorem a efektorem Pioneer EFX1000. Tato kombinace byla zajímavá, ale po nějaké době jsem přesedlal a asi půl roku používal NI S4 a hrál z virtuálních 4 decků. Celé to je jen o mačkání čudlíků, které ti umožní spousty zajímavých věcí, ale zastesklo se mi po točícím se talíři a práci s tím vším při mixu. Nejsem ale odpůrcem těchto technologií - pokud to člověk umí využívat a nemíchá jen dva tracky, tak proč ne? Vrátil jsem se ke gramofonům v kombinaci s Traktor Scratch a kontrolerem X1, který mi slouží jako browser a efektová jednotka. Baví mě zápasit s gramofony a kdo z nich hraje, tak ví, co tím myslím...

Serato tě neláká?

Láká. Serato má rozhodně lepší zvuk, vždyť jen jejich zvukovky SL3 a vyšší modely mají ty nejlepší převodníky, které jsou na trhu. Dokonce zvuková karta SL3 od Rane teď vyhrála v anketě DJ Magu v kategorii Tech Awards nejlepší zvukovou kartu pro DJing. I celý systém je stabilnější a co se týká podpory pro klienty, tak je mnohem lepší, než u Native Instruments, kde se vyšší updaty musí platit. Mně ale v Seratu moc nevyhovuje grafické rozhraní a celková orientace v něm, ale i tak si myslím, že je otázkou času, kdy přesedlám.

Nekoketoval jsi někdy s tím, že by ses vrátil k deskám? Vychází na nich dnes dobrá hudba?

Vychází na nich moc dobrá hudba! Dnes je to tak, že hodně kvalitní hudby vychází právě pouze na deskách a v digitálních formátech ji nemáš šanci sehnat. Vidím to jako dobrou cestu, ale popravdě dokud u nás budou finanční podmínky pro DJs takové, jaké jsou, tak to nelze financovat.

Desky jsou dražší, než byly tenkrát?

Ne, jejich cena je přibližně stejná, ale na druhou stranu zase dost věcí na vinylech nevyjde.

Tak proč by to tedy nešlo? Tenkrát jsi přece nedostával žádné honoráře, a přesto sis je kupoval.

To ano, ale taky jsem tenkrát neměl co jíst. Byl jsem totiž takový nadšenec, že jsem za měsíc utratil za desky X tisíc Kč a výplatu měl o pár stovek vyšší. V té době jsem bydlel ještě v pronájmu s bratrem a nájem platil relativně nízký, tak jsem si mohl dovolit téměř všechny peníze utratit za desky. Neměl jsem ani moc jiných starostí, kromě skateboardingu a DJingu, do kterých jsem investoval veškerý čas a peníze. Dnes už je vše jinak a jak už to bývá, s přibývajícím věkem přišel i rozum. Je čas myslet na budoucnost, na rodinu a tak podobně. A hlavně já jsem strašný audiofil, takže by mi tři, čtyři desky měsíčně nestačily. Do toho dostávám čím dál více promotracků pouze v digitální podobě...

Samozřejmě, dnes je mnohem více možností a technických vymožeností... Přesto mi, prosím, řekni, co kromě finanční stránky a odlišných priorit  bylo tenkrát pro tebe jiné?

Nechal jsem se nést vlnou euforie. Dříve pro mě byly denním chlebem desky, hudba a nadšení z toho všeho. Bylo to naprosto neskutečný, a popravdě si nemyslím, že by to dnes ještě takové mohlo být, to fakt ne. Jasně, že jsem stále nadšen a vkládám do všeho hodně energie, ale je to jiné. Vyklidňuji se...

Vnímáš nějak rozdíl zvuku hudby na desce a v digitálním formátu?

Ano, co se týká kvality, tak určitě. Hodně lidí stahuje různě komprimované formáty a ten zvuk je bohužel pak ve výsledku strašný. Vinyl má celkově lepší, příjemnější a teplejší zvuk.

Platí to i v případě formátu wav? Ten je přece mnohem kvalitnější...

Určitě, to je úplně něco jiného. Poslední dobou dost přemýšlím o tom, že si připlatím dolar a koupím místo MP3 wav, protože rozdíl je znatelný. Přestože u nás v klubech není kvalitní zvuk, najde se těch 15% lidí, kteří to slyší a ocení.

Jak se z tebe, jakožto Plzeňáka, stal Pražák?

Vše se odehrálo hrozně rychle a neplánovaně. Ale hlavní příčinou byla určitě přítelkyně, která bydlela v té době v Praze. Další události se na sebe samy nabalily.

A nevadí ti ten rozdíl v porovnání s Plzní? Já jsem tu dva dny a jsem úplně zoufalá...

To je o zvyku. Já si třeba nemohl zvyknout na shon a kamenné obličeje v MHD, kde máš občas pocit, že nejsi mezi lidmi, ale spíš mezi stroji. Není tu žádné souznění, žádné emoce, ale už jsem si zvykl a naučil se využít čas přejezdů mezi vzdálenými místy tím, že si čtu knihy.

Co čteš?

Teď jsem dočetl Karla Čapka - Krakatit, moc pěkná kniha s velkou myšlenkou. A teď přelouskávám trilogii Millenium od Stiega Larsona. Mimochodem také výborné čtivo.

Vždycky jsem měla pocit, že na to, aby se někdo prosadil, musí mít něco navíc, něco zvláštního. Co si o tom myslíš? Ať už je to touha, sen něčeho dosáhnout...

Těch cest je mnoho a je na každém, jakou z nich si zvolí. Určitě musíš mít cíle, ale pravdou je, že když začínáš, nevidíš celé to zákulisí a užíváš si právě jen to hraní, mejdany a vše co k tomu patří. Pokud to ale začneš brát vážně, stane se z toho tvrdá práce. V tom jsou ty začátky asi nejkrásnější, ta nevědomost a obrovské nadšení. Vše kolem mých DJských aktivit je jeden velký sen, který si plním, z nichž se pak staly určité cíle. A za těch 12 aktivních let se mi podařilo zdolat všechna patra toho několikapatrového snu. Největším bylo zahrát si v mecce taneční scény v Londýně, což jsem si před několika lety splnil, a bylo to úžasný. Ale pak nastalo takové zvláštní mrtvé období, kdy jsem si řekl: "A co dál?" Mnoho lidí sní o Ibize a vyprodaných halách, ale já to mám naopak. Pro mě je například mnohem zajímavější klubové prostředí a když už něco velkého, jako je Ibiza, tak mě láká spíš východoevropský Kazantip, kde bych si rád zahrál a strávil tam pár dní. Když se ale vrátím k tvé otázce, tak je samozřejmě dobré být odlišný a dělat to jinak, jen nevím, jestli zrovna v Čechách je to výhra. Navíc jsem si před několika lety řekl, že je třeba začít pracovat ještě více. A to nejen na DJingu, produkci, ale i na sobě jako na člověku...

Co si myslíš o fenoménu sociálních sítí typu facebook?

Pokud se budeme bavit o jeho využití a přístupu k informacím, tak je výbornou křižovatkou, místem, které odkazuje na další a další informace. Je to zajímavý nástroj, ale na druhou stranu i dosti nebezpečný, hlavně co se týče ztráty identity. Každý je ale strůjcem svého štěstí.

Kdysi dávno jsi vyhrál Demo měsíce v XMAGu. Vzpomínáš si na to?

Tohle "ocenění" je pro mě dodnes hodně významným a vážím si ho. Ke všemu bylo od někoho, koho respektuji nejen jako člověka s obrovským hudebním přehledem. Navíc znám dost lidí, kteří mix Architecture dodnes poslouchají a ujíždí si na něm. To je milé!

OK. Myslíš, že bylo důležité mít tak kvalitní časopis, jakým XMAG bezesporu byl, proto, aby se tato hudba dostala do širšího povědomí lidí? Nechybí tu něco podobného?

Ano, chybí, tak jako pořady v rádiích a televizi. Lidi, kteří přemýšlí a mají své názory, si informace umí hledat sami, ale jak dostat kvalitní věci i mezi ty další? Tím myslím to nekonečné stádo, které je právě ovlivňováno masmédii a jede si trendy věci. Ale proč by velká rádia a televize zajímala undergroundová hudba? Nekoukají z toho velké peníze a sledovanost. Je to začarovaný kruh, ale jak jsem říkal - když lidi chtějí, mají možnost snadno si v dnešní době najít kvalitní věci. Například na Radiu 1, které nám už přes dvacet let nabízí zcela jiný pohled na věc.

Můžeš definovat určitý okamžik, který zásadním způsobem ovlivnil tvou kariéru, ať to byl rozhovor, mejl, telefonát nebo nějaké zajímavé osobní setkání?

Pro mě byl asi stěžejním bodem telefonát od Romana Raie a jeho pozvání do Roxy v době, kdy byla v nejvyšším bodě své slávy. Byla to pro mě obrovská čest zahrát si právě tam. Romanovi každopádně jako jednomu z mála u nás patří velký respekt za jeho lidskost a za vše, co tady dělá. Těším se na jeho nový projekt, který si určitě najde dost silnou fanouškovskou základnu.

Takže jedním z důležitých okamžiků bylo hraní v Roxy?

Jasně. Roxy je srdcová záležitost a hraní tam znamenalo dosáhnout nejvyšší laťky. Tenkrát to pro mě bylo hodně zásadní, měl jsem z toho obrovský respekt a zároveň, i když to byl krásný večer, tak paradoxně to bylo jedno z mých nejhorších vystoupení. Měl jsem tak velkou trému jako nikdy před tím. Navíc jsem dostal primetime a hrát pro 900 lidí v té době pro mě bylo hodně silné kafe!

V jakém to bylo roce?

2005, a byl jsem hodně nervózní. Až tak moc, že když jsem dal druhou desku, chtěl jsem z pódia utéct. (smích) Ale to se stává, že občas máš takový pocit vnitřního neklidu, který, když se spojí s trémou, je příšerný. To se mi vlastně stává dodneška - sice ne často, ale někdy ať dělám, co dělám, nedokážu se patřičně uvolnit. A mám z toho spíš nepříjemný pocit, jsem nespokojený a sám k sobě hodně kritický.

Nemáš dojem, že tě takové pocity svým způsobem brzdí?

To je pravda, je hodně věcí, ve kterých právě z tohoto důvodu nejdu nikam dál. Například v produkci.

Proč právě v produkci?

Protože jsem věčně nespokojený a někdy postrádám zdravé sebevědomí. Nemám ani tolik volného času, abych to vše stíhal dopilovávat, navíc jsem obrovský perfekcionista a kdykoli dělám hudbu, trvá mi strašně dlouho, než dojdu k pocitu, že se to dá použít. Ale pracuji na tom a věřím v lepší zítřky. Pár tracků na ukázku mám na SoundCloudu, ale další doma v šuplíku rozdělané. Teď pracujeme společně s Radkem Randomem na pár věcech a musím říci, že spolupráce s ním je fajn. Brzy pustíme určitě něco ven, tak sledujte můj SoundCloud.

Víš, že už jsi mi odpověděl na většinu mých otázek? Musím improvizovat a použít nějaké vyprošťovací... Vzpomínáš si na své nejlepší hraní?

Tuhle otázku nemám moc rád, protože nikdy nevím, co odpovědět. Ale počkej... Je pravda, že nejkrásnějších hraní bylo víc. Všechny večírky Dance In The Sky ve Sky Baru v Plzni. Tohle období považuji za nejhezčí léta mého DJského života. Představ si, že tančíš v 16. patře budovy, která je v centru Plzně a máš výhled na nejzajímavější místa města díky kompletně prosklenému podniku. Užiješ si nádherný západ i východ slunce a hlavně parádní zvuk, lidi a atmosféru. Na DITS chodilo hodně lidí a dokonce za námi jezdili z Prahy, Příbrami a dalších měst. Byla tam tak neskutečná atmosféra, že bych se ji nebál přirovnat k Shakům v Roxy. Začínali jsme s akcí v roce 2005 a celý projekt  vznikl úplně nenápadně jako narozeninová oslava mých čtyř kamarádů a nikdo z nás neplánoval, natož tušil, že se z toho nakonec stane legendární mejdan.

Máš ještě jiné srdcovky? Hrál jsi třeba na Summer Of Love?

Srdcovek bylo a ještě bude hodně. Hrál jsem na SOL dvakrát nebo třikrát a bylo to moc příjemné. (tvářil se zasněně a hleděl kamsi do dálky - pozn. red.) Nikdy jsem ale nehrál na hlavním pódiu. Jen na těch malých, kde tedy mimochodem probíhaly šílené mejdany. Nezapomenu na předposlední dvoudenní SOL, kdy jsme se Soundjetem hráli na menší, ale úplně narvané Timeout stage. Během hraní na nás pořád mávaly nějaké slečny a strašně moc se chtěly dostat na stage. Uplácely bodyguarda vším možným, kupovaly mu drinky a skoro se svlíkaly, aby se dostaly k nám a získaly autogramy a CDčka.

A pustil je nakonec za vámi?

Pustil, holky tam vběhly, dostaly CDčka, autogramy, vyfotily se s námi, a měly z toho strašnou radost. V té době to pro nás bylo něco naprosto neuvěřitelného a vtipného. Byly to holky ze sousedního Německa. Hlavně celý večer byla hrozná kalba, takže na to strašně rád vzpomínám. Kde se mi ale opravdu dobře hraje, to je malý festiválek u Příbrami v Horčápsku s názvem Kačeři. To bývá také neskutečný mejdan. Vznikl podobně nenápadně jako DITS a to tak, že si parta přátel udělala fotbalový turnaj na louce. A jak už to po sportovních výkonech bývá, je to třeba večer spláchnout a tak nějak to celé vzniklo. Byl jsem pozván na druhý ročník a hned si to místo a lidi zamiloval. V té době se hrálo ještě ve vojenském stanu. Další ročník už byl i s kapelami a rok od roku to roste a roste. Dokonce jsem kvůli tomuto festiválku už dvakrát zrušil hraní na Mácháči. Letos tam zase jedu a těším se na skvělé lidi a úžasnou atmosféru. Znám málo míst, kde je v osm večer taneční stan narvaný k prasknutí a při gigantické atmosféře v tomto stylu to vydrží až do rána.

Kdy se to koná?

V sobotu 24. srpna. Takže si Mácháč dejte v pátek a v sobotu se potkáme na Kačerech.

Chodíš někam jen tak zapařit?

Chodím občas, rád podpořím svou návštěvou i jiné akce. Občas zajdu do Roxy na Flow nebo i na jiná místa, ale spíše na koncerty. V poslední době jsem stihl The Orb a Orbital. V létě se chystám na Depeche Mode a mezi tím snad ještě na Portishead. Občas zajdeme s přítelkyní do divadla...

Na co konkrétně chodíš do divadla?

Začínal jsem chodit už v Plzni, i když to nebylo často, tak jsem si rád našel čas a zašel do komorního divadla například na činohry od Procházky. Po seznámení s přítelkyní jsem byl pozván na parádní one man show – Caveman a tím se to celé tak nějak odstartovalo. Po té přišla na řadu one woman show se Simonou Stašovou - Shirley Valentine, pak pětisté výročí Sluhy dvou pánů v Národním a poslední představení bylo Věc Makropulos ve Stavovském divadle. Tím ale rozhodně nekončíme...

Co pro tebe kultura, hudba, knihy, divadlo a tak dále znamená?

Kultura je pro mě osobně moc důležitá a je určitým způsobem relaxu a odpočinku. Jít do divadla nebo do kina a nechat se unášet příběhem, je pro mě odpočinek. Jít na párty už pro mě takový odpočinek není. Zaprvé už to prostě vidím z té druhé strany a navíc se to většinou zvrhne v náročný večírek. Největším relaxem je zmizet nejlépe do přírody a tam si užívat ticha. Pro mě je vlastně nejlepší hudbou ticho...

Pomalu končíme, ještě mi řekni, jak sám sebe vidíš za deset let?

Stále mladého a ještě spokojenějšího než tomu je v tuto chvíli, se členy rodiny navíc, ještě většího milovníka nejen hudby, stále na cestách a konečně s vydaným LP.

Máš možnost zmínit jména, která tě svým způsobem ovlivnila, nebo ti v začátcích pomohla. Určitě jich bude hodně, tak mi prosím na závěr řekni ta nejdůležitější.

Za celý život mě ovlivnilo hodně lidí, jevů, ale i situací. Poděkovat chci všem, které jsem za dosavadní život měl možnost potkat a spolupracovat s nimi. Je vás ale opravdu tolik, že bych nerad na někoho zapomněl. Poděkovat ale mohu každému, kdo došel až k těmto řádkům a rozhovor si přečetl. Stavte se na některé z akcí, kde budu hrát, a rád si s vámi pohovořím i na jiná témata, než která jsme stihli zde probrat. Děkuji za rozhovor Katko a Tobě Davide za pěkné fotky a zbytku za to, že jste. Užijte si blížící se jaro a mějte se rádi...

Já ti taky děkuji, přeji hodně úspěchů a ať se ti vše vysněné splní! :)

Ptala se -kat- v Ăşnoru 2013.

foto: David Karas